Na konci roku 2011 jsem měl možnost strávit pracovní týden v Japonsku - zemi vlakům zaslíbené. Splnil se mi bohatě také sen milovníka železnic - svézt se legendárním Shinkansenem, ale o tom až někdy příště.
Většinu času jsem měl strávit v hlavním městě Japonska Tokyu, které je se svými 34 miliony obyvatel nejlidnatější aglomerací světa. Tomu musí být pochopitelně přizpůsobená i dopravní infrastruktura - zejména vlaky a metro, takže město je protkané spletí kolejí metra, podzemky, nadzemky a vlaků natolik, že připomíná spíše vlakodrom z katalogů výrobců modelového kolejiva :-).
Před odletem mne japonští kolegové varovali před složitostí dopravního systému - např. tím, že dopravu provozuje několik nezávislých společností, japonským popisem všeho atd. Nakonec to tak složité nebylo :-).
Vzhledem k tomu, že mezinárodní letiště je až v Naritě vzdálené asi 100 km od centra, vedla moje první cesta k rychlíku zvanému
Narita Express. Koupit jízdenku bylo naštěstí jednoduché, na letišti rozumí angličtině všichni. Cena není úplně malá - ¥3110, odhadem 750,- Kč.
Trochu jsem se obával, jak poznat správný vlak, protože ve stejný čas měly odjíždět dva stejným směrem, ale končil každý v jiné stanici. Problém se vyřešil sám - vlak jel pouze jeden, v Tokyu se rozdělil na dvě soupravy a na jízdence bylo rovnou vytištěno správné číslo vozu i sedadla. Cesta byla příjemná, komfortní vlak zvládnul 140 km včetně dvou zastávek za hodinku a dovezl mne až na Shinagawa station před hotelem. Protože byla už pozdní noc, nechal jsem si průzkum dopravy na další den (neděli).
V neděli jsem si jako obvykle na cestách přivstal na snídani a poté vyrazil do města. Prvním úkolem bylo prozkoumat místní spojení a dostat se do nejrušnější vlakové stanice na světě - Shinjuku station. Pravda, hlavní motivací pro volbu tohoto cíle byla blízká "elektrická ulice" - electric street, kde jsem plánoval pořídit nový foťák. Díky posedlosti Japonců focením se v tamních bazarech dají zakoupit použité fotoaparáty tak o 1/3 levněji než nové v ČR. Na první pohled to nevypadá příliš výhodně, dokud nemáte možnost porovnat, co tam nabízejí jako použité - vše je prohlédnuto, vyzkoušeno, kompletní a snad ještě v původních obalech. Marně jsem na těle vybraného aparátu hledal jakýkoliv byť jen vlasový škrábanec, abych ukecal slevu - nenašel jsem ani prachové smítko. Zároveň mi obchodník rovnou odečetl 5% DPH (čtete správně, opravdu je tam DPH pět procent) z ceny a do pasu vlepil potvrzení pro celníky. Tento způsob byrokracie je velmi příjemný a jednoduchý :-). Obchod a zejména odchod se pochopitelně neobešel bez zdvořilého rozloučení, uklánění a děkováni, jak je v tamních končinách dobrým zvykem.
Ale zpět k dopravě - páteř veřejné dopravy v Tokyu tvoří vlaky státních drah - Japan Railways. Zajišťují spojení s periferními oblastmi a provozují též okružní linku kolem centra Tokya. Každá linka má svoji barvu a název - např. Yamamoto line pro okružní trať. Provozují také Shinkanseny, ale o tom až později.
V každé stanici je několik map dopravního systému a řady automatů pro nákup jízdenek a dobíjení předplacených karet. Ne všechny však mají anglické popisy, proto je nutné napoprvé trošku hledat. Napodruhé už jsem byl schopen ovládat i japonskou verzi. Cena jízdenky se odvíjí od cenového pásma, ve kterém je cílová stanice - na displeji zvolíte příslušné tlačítko, zaplatíte, případně si necháte vytisknout stvrzenku. Je to rychlé a jednoduché. Lístek vložíte do turniketu, projdete, nezapomenete si vzít nazpět lístek a můžete jet. Při výstupu opět dáte lístek do turniketu a pokud jste zaplatili správnou částku, můžete odejít. Pokud ne, lístek se vrátí a musíte doplatit v automatu.
Lístky jsou tištěné na papír s magnetickou vrstvou, do které jsou zakódovány všechny potřebné údaje - hodnota lístku, po vstupu do přepravního prostoru i nástupní stanice atd. Zajímavé je, že cena nezávisí pouze na vzdálenosti, ale také na vytíženosti obou stanic. Může se tak stát, že za cestu na bližší stanici zaplatíte více než za cestu na vzdálenější, ale ne tolik vytíženou zastávku. Jen pro zajímavost, za cestu mezi Shinjuku a Shinagawa station jsem platil asi 50,- Kč
Po vstupu do přepravního prostoru jsem byl překvapen množstvím obchodů a služeb - vypadá to, že snad ani není třeba chodit ven, můžete uvnitř jíst, pít, spát i pracovat :-). Je to rozsáhlý prostor, aby také ne při množství nástupišť a chodeb. Najít to správné nástupiště mi tak chvíli zabralo. O to jednodušší bylo včas zjistit kde vystupuji - veškeré stanice jsou hlášené japonsky i anglicky, nad každými dveřmi je obrazovka kde běží za jízdy reklamy, ale před zastavením zobrazují jméno stanice, kde se právě nacházíte na dané lince i možnosti přestupu. Občas je možností přestupu tolik, že se ztrácím v mluveném textu... Na displejích dokonce píší i na kterou stranu budete vystupovat - zda se otevírají pravé nebo levé dveře.
Stanice Shinjuku (新宿駅) mne překvapila možstvím linek, které přes ni vedou. Celkem je tu 11 různých linek 5 různých přepravců - vlaku, tramvaje i metra, a to nepočítám autobusy a všudypřítomné taxíky. Jediné co chybí je Shinkansen. Přesto (nebo právě proto) mi není jasné, jak tudy může projít každý den 3.5 milionu lidí. Pro srovnání - celé pražské metro přepraví za den 1.5 milionu osob. Zvenku to není tolik znát, kromě spleti kolejí vedoucích dovnitř a ven je vidět pouze komplex budov o dvou až třech nadzemních patrech...
Když si k tomu člověk uvědomí že veškeré stavby jsou stavěné tak aby přežily zemětřesení, je um japonských stavitelů hoden obdivu.
Opravdový rozsah dopravy si ale návštěvník uvědomí až v pracovních dnech - to co v neděli vypadalo jako rušná stanice se stává v ranních (8-10) a večerních (18-20) hodinách opravdovou lidskou řekou - prostory vestibulů o šířce třiceti metrů, o víkendu plné lidí se mění na řeku postav v oblecích, spěchajících povětšinou jedním směrem - ráno ke kancelářským budovám a večer zpět domů.
To by na první článek mohlo být asi tak vše a můžeme přejít k fotkám. Nějaký text (a další fotky) si musím nechat i na pokračování :-).
Po úvodní fotce hotelu, z jehož 23. patra byl nádherný výhled následuje řada fotografií okolí stanice Shinagawa, včetně podjezdu o výšce pouhých 1.5m. Fotografie činžovního domu ukazuje, proč Japonci přicházejí se stále menšími měřítky modelů - sem se nic jiného než kolejiště v měřítku T-gauge nevejde :-).
Následuje řada fotek nadzemní části komplexu stanice Shinjuku a sousedící "electric street". Zajímavostí je fotka prodejny elektrosoučástek, pojaté formou samoobsluhy - každý si vybere odpory, integrované obvody a další elektrosoučástky přímo z pořadačů. Být to někde v Evropě, tak tam večer zbydou stěží pořadače... Na nočních fotografiích je výhled z hotelu na stanici Shinagawa a mrakodrapy kancelářských komplexů v jejím okolí - tam míří každé ráno statisíce lidí za prací. Pohled na stovky blikajících pozičních světel na střechách byl nezapomenutelný. Dnešní soubor fotografií končí obdobným pohledem za denního světla.
